kapitola 7 - noční sraz

16. dubna 2007 v 21:15 | viwian |  jeden pohled,jedna smrt
Sedmá kapitolka. Menší upozornění .Ten , kdo neví , co je to líbání , prosím , ať to nečte . Rovněž musím říct , že dětem pod osm let tuto kapču nedoporučuju. Velmi přísné , že :-))

Malá dívka jde chodbou , která nemá začátek ani konec. Jde stále jedním směrem a nenachází cíl. V ruce má hůlku.
Není jí vidět do tváře. Zahalují ji jenom hnědé vlasy.
Po chvíli se zastaví a otočí se. Konečně jí je vidět do tváře. Má ji celou od krve . Ďábelsky se směje jako šílenec a ukáže prstem na mě .
"Teď jsi na řadě ty"
Vyděšeně zalapám po dechu .
Sednu si na postel a i ve tmě cítím , že jsem celá zpocená . Ten sen je den ode dne horší. Tu dívku jsem vídávala ve svých snech často , ale nikdy na mě nepromluvila.
Zatřesu se děsem.
Skrz okno vidím , že je ještě tma. Vezmu si průsvitný plášť s krajkami a odeberu se do společenské místnosti.
Pohlédnu do zrcadla.
I přes rozhárané vlasy vypadám celkem přitažlivě. Plášť mi na kráse ještě přidává , jelikož se pod ním rýsuje má postava.
Zhluboka si povzdechnu. Nevěděla jsem , jestli mám být ráda, nebo ne.
Bylo tu hrozné vedro i přesto , že byl podzim.
Potřebovala jsem se nutně napít. Nebo se aspoň projít. Jít asi ve tři hodiny ráno v průsvitném županu by byla šílenost. Jistě .
Jenže já stejně šla.
Procházela jsem se chladnými chodbami tohoto hradu, který skrýval tolik tajemství , která nemají být nikdy odhalena..
Po chvíli jsem absolutně netušila , kde jsem. Všude byla tma. Povzdychla jsem si. Šáhla pro hůlku ale nic jsem nenahmatala.
"Sakra" zašeptám . To mi byl čert dlužnej .
"Náměsíčníku , kam si to šineš?" ozve se asi dvacet metrů ode mě.
Ale ne , pomyslím si. Pobertovská čtveřice je to poslední , co chci vidět , když je ráno , já jsem vystrojená takhle a ještě k tomu bez hůlky, nemluvě o jejich početní přesile.
Cítím , jak mám zrychlený tep.
"Co to je na tom pobertově plánku?" Ozve se Petigrew. Ušklíbnu se. Sice nevím , co je to ten plánek, ale není nic neobyklého , že Petr něco nechápe.
Už slyším jenom mumlání , protože výrazně ztišili hlas. Najednou vidím světlo z hůlky, jak se ke mě jistě blíží.
Bezradně se kolem sebe podívám .
No jistě . Brnění . Moje spása. Rychle si za něj vlezu a čekám. Nemohl mě vidět a přes to brnění sotva něco mohl zahlédnout.
Světlo ale neochvějně zamíří ke mě.
Chvíli se zastaví a pak uvidím uličnickou tvář Siriuse. Zdá se , že je sám . Ostražitě se kolem sebe rozhlédne, a pohlédne do nějakého pergamenu.
Pak ho zastrčí a zamumlá něco jako "kocovina ukončena" nebo jak .
Pak se zahledí na brnění . "Vylez Brescová" .Jak mě sakra mohl vidět ? S mírnými obtížemi vylezu . Vychytrale se na mě podívá , ale na chvíli ztratí dech , když vidí , jak jsem obléknutá - nebo spíše neobléknutá.
"Co chceš , Blacku?" Seknu jízlivě "Mám znova použít hůlku? Pochybuju , že by jsi z toho vyvázl , takže jestli dovolíš"
Vydám se druhým směrem , jenže jsem se přepočítala.
Tam už je James a má namířenou hůlku na mě . Na tváři mu hraje škleb, ale přesto si neodpustí menší hvízdnutí, které mělo patřit mé postavě.
Otočím se. Na druhém konci chodby je Remus a Petr. Nevraživě se podívám na Blacka. "Co chceš ? Nemám na tebe zrovna náladu."
Sirius si mě změří pohledem "Co takhle začít tvou hůlkou?"
Protočím oči v sloup.
"Kdybych ji měla, už by jste dávno leželi v bezvědomí na hromadě"
Siriusovi zasvítí v očích."Snad si nemyslíš, že ti tohle uvěřím. Expeliarmus" Nic. Podívá se znovu na mě.
"No, asi bych měl děkovat, že ji tu nemáš" usmál se Sirius.
Kývne na Pottera a poté i na Lupina . James se zašklebí . "Uvidíme se pak , Tichošlápku."
Všichni tři odejdou a Sirius se zašklebí . "Tak dělej" ozvu se "Vyšli na mě nějakou kletbu , pak udělej proslov, že jsi nepřemožitelný a pak můžeš jít. Tak dělej , nemám moc času"
Sirius chvíli mlčí ,pak ovšem trpělivě řekne "Nejsem primitiv jako Lucius. A pak , proč bych měl metat kletby na tebe ? Stačí mi Srabus. I když ty mi máš taky co splácet."
"Tak co chceš?"
Sirius malinko skloní hůlku, ale má ji stále v pozoru. Pak přistoupí ke mě a chytne mě za ruce. Obě mi přitiskne na zeď.
Jsme od sebe sotva pár centimetrů .
Konečně se vzpamatuju a začnu sebou zmítat "Cokoliv, co dnes uděláš , se ti vymstí Blacku" vyhrožuju.
Siriusovi hrajou v očích plamínky pobavení .
Pak se ke mě trochu nakloní . Cosi se mi otře o nohy. "Norissová" špitnu. Sirius se podívá k mým nohám a uvidí kočku .
Po chodbě se ozve pajdání . Filchovo pajdání . Ten mi tu chyběl . Ještě Bellatrix a rovnou můžeme začít mejdan .
Rozhlédnu se kolem. Sirius uvolní stisk a já zapadnu opět za brnění. Ovšem nepočítám s tím, že Sirius se schová za totéž brnění jako já.
Potichu zasténám. Tohle pro mě není výhodná pozice. Já jsem totiž namáčklá na zeď. Sirius se může volně pohybovat , i když místa tu moc není , ale já se nemůžu ani hnout.
Filch se přišourá až k brnění . Neodvážím se ani nahlas dýchat.
Sirius si všimne, že se nemůžu skoro pohnout a tak toho využije. Udělá jeden malý krok a namáčkne se svým tělem na mé.
Snažím se uhnout obličejem , ale moc se mi to nedaří.
Filch se rozhlíží stále kolem. Modlím se, aby odešel co nejdřív. Co tady ještě pohledává?
Sirius se ke mě znovu nakloní přilepí své rty na moje. Snažím se vzdorovat , ale moc to nejde, pokud nechci upoutat Filchovu pozornost.
Siriusův jazyk si dělá co chce.
Je to absurdní . Blbej sen. Nebýt jeho , nebyla bych v takové situace
Najednou se ozvou kroky. "Paní Mcgonagallová" zachraptí Filch na mladou profesorku , která druhým rokem vyučuje přeměňování.
"Co vy tady , pane Filchi?"
Sirius se zašklebí. Tichounce, že to neslyším skoro ani já mi pošeptá do ucha "To bude trochu na dýl"
Začínám ho mít dost.
Sáhnu k němu do hábitu a vytáhnu jeho hůlku. Namířím ji na něj .
Mcgonagallová a Filch se společně konečně vzdálí. Když jsem si jistá , že je čistý vzduch , vyjdu z brnění a mířím hůlkou na Siriuse.
"Karta se obrátila" syknu potichu .
Rozpačitě se usměje "Asi jsem tě podcenil."
Zvážím možnosti . Od upálení až po zvednutí na hlavu , ale nic není dostatečným trestem pro to, že mě políbil.
Cítím , že napjatě čeká na svůj verdikt.
Škodolibě se usměju. "Budu jednat fér , ale od tebe očekávám to samé" řeknu . To jsem fakt řekla? Fér ? Já?
Zmateně přikývne. Já mu hodím hůlku . Chytne ji ještě ve vzduchu a podívá se na mě. Nezaútočí. Je to jako tichá dohoda.
O dnešku se mluvit nebude . Pro dnešek odcházím v míru , ale očekávám , že příště tomu tak nebude.
Otočím se odcházím.
Ještě než ale zajdu za roh , uslyším , jak se klaní mému průhlednému plášti.Dnešek byl moc namáhavý , proto už na něj nereaguju.
Když konečně dojdu do dívčí ložnice, všichni spí . A já při pohledu na budík zjistím , že je čas za hodinu vstávat.
Přesto se zahrabu v posteli a unaveně usnu.
Poslední myšlenky patří podivu, proč jsem ho pustila bez jakéhokoliv trestu pryč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.