kapitola 27 - noční můra

18. dubna 2007 v 11:26 | viwian |  jeden pohled,jedna smrt
Stěhuju se jak nejrychleji to jde , ale stejně jsem ještě napsala jednu kapitolku:-))Vím,vím , je krátká , ale zase je tam básnička :-))))

Šla jsem lesem . Nebylo skoro nic vidět . Všude bylo temno . Ale nevěnovala jsem se ničemu pozornost.
Slšela jsem mrazivý hlas, který jsem snad odněkud znala...
Jdeš pomalu temným lesem,
a tážeš se "kdo asi jsem?"
Pojď má milá ke mně blíž,
navždy nehezkou pravdu zvíš.
Otočila jsem hlavu směrem, odkud ten hlas šel. Poznávala jsem ho . Hlas lorda Voldemorta. Polekaně jsem šla opačným směrem.
Jeden krok a druhý krok,
táhneš se jak dlouhý krok.
Vzdaluješ se z přítomnosti mé ?
To nedělej , sic bude zle.
Zastavila jsem. Ani jsem se nepohla. Nikdy nemluvil do větru.
"Proč jsem tady ? Proč jsi tady ty ?" Zeptala jsem se trochu nejistě, ale ne se strachem . "Já k tobě prostě nepřejdu!"
Nechci ti dát krutou ránu,
přidej se ke mně, sic půjdeš k pánu.
Začínala jsem tento hlas nenávidět . "Mě nejde o můj život. Klidně si ho vem." zařvala jsem téměř hystericky.
Možná se své smrti nezalekneš,
ale co Siria? Toho ochránit chceš
Mohl by umřít bolestivou smrtí,
Ale zabrání tomu jen jedno hnutí.
Uvidíš moc velkou, když se ke mě přidáš.
No tak. Vždyť za to nic nedáš...
"Nikdy se k tobě nepřidám!" Zařvala jsem.
"Nikdy" zopakovala jsem teď už v sedě ve své posteli. Byla jsem celá zpocená, ale toho jsem si nevšímala.
Voldemort proniknul mou nitrobranou.
Ale to mě až tak neznepokojovalo jako fakt, že ví o Siriovi.
Teď jsem věděla, co musím udělat. Jen jedinou věc.
Rozejít se se Siriem.
----
Zhluboka jsem se nadechla. Byla jsem oblečená v červených přiléhavých šatech s velkým výstřihem.
Vlasy jindy spadající do půlky zad jsem měla sepnuté do rozevlátého copu.
Ačkoliv jsem vypadala vyrovnaně a chladně, uvnitř jsem prožívala krutý boj.
Měla jsem se rozejít se Siriusem , abych mu zachránila život. Jenže pak ten můj bude v troskách. Sirius byl jediná osoba, pro kterou jsem to byla schopna obětovat.
Ať už to znamená cokoliv.
Konečně jsem se odlepila od zrcadla a otevřela dveře do společenské místnosti. Skoro nikdo zde nebyl.
Všichni už asi byli ve Velké síni.
Vyšla jsem na chladnou chodbu. Obrazy rozvěšené kolem po mě se zájmem pokukovaly.
Šla jsem směrem, kterým jsem měla namířeno.
Zamířila jsem ke kamenným schodům. Už na mě čekal Sirius. Zářivě se na mě usmál a vyšel mi vstříc. Když ke mě došel, pokusil se mě na uvítanou políbit, ale já se odtáhla.
Než se stačil na cokoliv zeptat, mávla jsem na Cissu ve volánkových šatech kráčejícím s Luciem, aby šli zá nami.
Cissa ihned táhla Lucia k nám. "Ahoj vy dvě hrdličky" pozdravila nás, i když se na Siriuse podívala trochu se znechucením.
"Hrdličky? To anine" řekla jsem směrem k ní.
Sirius se na mě tázavě podíval. "Ach, já ti to neřekla?" Podivila jsem s hraným údivem. "Rozcházím se s tebou."
Sirius chvíli šokovaně zíral a zařval "Cože?!"
Upoutal tak pozornost kolem nás. "Nekřič, Blacku." Usadila jsem ho. "Vsadila jsem se, že s tebou vydržím pět dnů. Stalo se. Tak mi dej pokoj."
Sirius na chvíli nenacházel slov. "Ale..ty přece nejsi...vždyť ty nejsi mrcha..ty jsi..."
"Nejsem mrcha?" Zopakovala jsem se smíchem. Otočila jsem se k Luciovi, který se stále držel s Cissou za ruce.
Nahnula jsem se k němu a políbila ho. Teď už na náš hleděli úplně všichni.
Když jsem se od Malfoye odlepila, bylo v jeho tváři vidět uspokojení a chtíč. V nastálém zmatku jsem zmizela směrem, kterým jsem viděla mizet předtím Siriuse.
Vyšla jsem na chodbu, která byla obklopena víceméně tmou.
Ze stínu jednoho výklenku se ozval hlas. "Je to pravda?"
Podívala jsem se na Siriuse, který byl ve stínu, přesto mi však neušel pohled do těch jeho zničených očí.
Ten pohled mě bolel. Spaloval zevnitř. Nedovedla jsem mu lhát. Jako jedinému člověku na zemi. Nedokázala. Já!
"Není. Voldemort - určitě jsi o něm slyšel- mě vyhrožuje tvou smrtí. Potřebuju, aby jsi zmizel z jeho zorného pohledu. Pokud mám zachránit tvůj život, klidně budu bez tebe."
Sirius na mě zmateně pohlédl. "Proč?"
"Protože tě miluju hlupáku" řekla jsem mu a byla to pravda. Než jsem to vyslovila, nenapadlo mě o tom uvažovat. Ale teď už jsem to věděla. Já ho miluju.
Sirius ke mě přistoupil.
Chvíli se mezi námi utvořilo ticho přerušované jen hlubokými vzdechy.
Sirius chvíli vypadal , že mě políbí. Přesto nakonec svezl svou hlavu na můj klín. Začala jsem ho hladit po vlasech.
"Taky tě miluju" řekl mi Sirius.
"Ó, jak romantické" ušklíbla jsem se.Vzala jsem Siriuse za ruku a táhla ho do jedné učebny. Nic zde nebylo. Jen polovyhaslý krb s předložkou.
V tuhle chvíli mi to připadalo nemožné. "Siriusi" podívala jsem se na něj.
Sirius mi dal prst přes rty. "Jednou prostě poslechni city a ne rozum."
Usmála jsem se a políbila ho "Kašlu na rozum" řekla jsem a začala jsem svlékat své šaty.
Za chvíli už všechno naše oblečení bylo poházené po celé místnosti.
Sirius mě položil na předložku a znovu jsme se začali líbat. Vášnivě a citlivě. Oba jsme věděli, že tento večer je náš poslední. Že zítra bude tato noc skryta za povrchní maskou všednosti. Ale ani jeden z nás si s tím nelámal hlavu. Žili jsme pro tuto noc a pro tuto chvíli.
Když jsem byla po pár minutách na vrcholu vášně a měla pocit , že zešílím, Sirius do mě jemně vnikl.
Začal jemně a pomalu přirážet. Spolu s přibývajícími nárazy zrychloval a přirážel stále víc a víc.
Nakonec slastně zavyl a odtáhl se.
Svalil se vyčerpaně vedle mě. Lehce jsem ho objala. Chvíli jsme tak leželi. Když Sirius začal tence oddychovat, poznala jsem, že spí.
Vstala jsem a začla se oblékat, což mi dalo chvíli zabrat, jelikož najít všechno oblečení poházené po místnosti...
Všimla jsem si pergamenu a inkoustu na jednom z chátralých stolků.
Napsala jsem pár slov, které vyjadřovaly vše. Nikdy nezapomenu Siriusi.S láskou E.
Potichu jsem mu dala svitek pergamenu do ruky.
Dala jsem mu pusu na čelo a odešla z místnosti. Jakmile se za mnou zaklaply dveře, octila jsem se na chodbě, kde už nikdo nebyl.
Zdálo se, že ples už skončil. Nedoléhal sem žádný halas.
Opřela jsem se o dveře, které jsem právě zavřela a pomalounku, poprvé po pěti letech mi tvář zvlhčila slza, kterou nahradila delší.
Jen ztichlé temné chodby slyšely můj pláč. Pláč nade mnou. Pláč nad volbou, kterou jsem si musela zvolit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.