kapitola 16 - strach

18. dubna 2007 v 9:15 | viwian |  jeden pohled,jedna smrt
16 Kapitolka. Upozornění pro děti do 12 let . Prosím , aby jste to nečetli . Nevyskytují se tam nejhorší scény, proto je hranice taková , jaká je a já doufám , že ji (ne)dodržíte:-)

Dívám se do očí veleváženému Abraxasovi Noidovi. Ten parchant zmijozeláckej .
"Co po mě chceš?" Řeknu naoko otráveně , beze strachu.
Ve skutečnosti jsem téměř vyřízená , psychicky na dně a unavená . Jelikož on má připravenou hůlku a já zasunutou v kapse a je ve fyzické převaze , jsem v menší nevýhodě.
"Tebe" odpoví.
"Hezky. Vidíš, stačí slovo a sdělíš vše . Tak jdi za maminkou a nech dospělý bejt ." Trochu jsem mlela z cesty, ale on to zjevně nevnímal .
"Myslíš, že se tě Malfoy zastane ? Po tom divadle ? A Black ? Ten je na ošetřovně. Zajímavé , že ? Zmijozelové mu to natřeli."
Mé oči zabloudí směrem ke dveřím. "Ani na to nemysli." Varuje mě.
Odfrknu si . "Hele chlapečku . Dej si odchod." Zašmátrám bleskově po hůlce, to jsem ho ovšem podcenila. Rychle mi vytrhne hůlku z ruky a zahodí ji kamsi do temného kouta.
I přes tmu vidím jeho rysy, jak se ke mě nebezpečně přiblížily.
Trochu ustoupím, ale zasáhne mě svazovací kletba. Za chvíli se nemohu ani hnout , natož promluvit, či se jakkoliv bránit.
Jeho dech je zrychlený .
Snažím se jakkoliv bránit, ale provazy mi to nedovolí. Abraxas si začne sundávat hábit. Když je už jen v kalhotách , na chvíli přistoupí a projede mi rukou vlasy .
"Zmijozelský klenot. Ten , kterého se nikdo nedotkne. Ten , na který se ani samotný Malfoy neopováží sáhnout. Ten , který znásilní každou bez váhání a ponižuje se před tebou.
Nebo Black. Obětuje pro tebe všechno .Čím sis je tak získala ?"
Chvíli je ticho. Očividně očekává odpověď. Jenže já žádnou nemám.
Potutelně se usměje a vsaje se nečekaně svými rty do těch mých .
Surově si probojuje cestu do mé pusy . V tu chvíli někdo vtrhne do místnosti, a já jsem poprvé v životě ráda, že vidím Luciuse Malfoye.
"Co tu sakra vyvádíš s Ell?" Zařve nepříčetně na Abraxase. Ten jen něco zmateně zamumlá.
"Tohle jsi přehnal. Co ti nebylo jasné na slovech nikdo-se-jí-nedotkne ?"
Abraxas se ukloní , jako nějakému pánovi .
"Nejse, zvědavý na tvé výmluvy . "Crucio!" Abraxas se svalí k zemi v hrůzných křečích . Mé oči se rozšíří a polije mě neskutečný děs. Kletba, která se nepromíjí .
Po chvíli Lucius přijde k jeho tělu na podlaze. "Venku jsou mí přátelé , jdi za nimi."
Abraxas se sebere a poslušně odejde.
Lucius zaměří svou pozornost na mě. Zvedne hůlku a pronese nějaká slova, kterým nerozumím .
Provazy kolem mě se uvolní . Konečně jsem se uvolnila a postavila . "V pořádku ?" Zeptá se mě. Přikývnu .
Ačkoliv nevím , co teď chce se mnou dělat . Koneckonců , já nemám hůlku a po tom dnešním vystoupení...
Lucius zvedne znovu hůlku a kamsi do ztracena řekne kouzelnou formuli "Accio hůlka" má hůlka přilítne od temného rohu do jeho ruky.
"Jak dlouho víš o svém hadím jazyku?"
Zeptá se jakoby mimochodem. Pokrčím rameny. "Odedávna"
"Proč jsi mi to nikdy neřekla?"
Znovu pokrčím rameny. "Nechci vyzrazovat tajemství. Mohlo by se mi to vymstít."
Lucius mě podá hůlku a já ji s překvapením přijmu.
Otevřu si dveře a vyjdu na chodbu. Opouštím nebezpečný prostor a doufám , že tenhle večer nijak pokračovat nebude.
Jdu opačným směrem od Lucia , takže i od Zmijozelské společenské místnosti.
Po chvíli si říkám, že jsem snad zabloudila.
Nervózně a potichu vkročím do jedněch dveří . Přece jen je už po večerce. Ale dostanu se do jiné chodby. Určitě ne tajné. Chodí se zde asi často, ale jsem si téměř jistá, že v této části hradu jsem ještě nebyla.
Rozhlédnu se kolem. Přede mnou je jakýsi kamenný chrlič.
Podívám se na něj . Napadá mě jediné slovo . Nevím proč jsem ho řekla nahlas, ale stalo se tak.
"Teplo domova" Bylo to jasné. Chrlič má chrlit oheň. Teplo...
K mému úžasu chrlič odstoupil a odkryl tak kamenné schody. Okouzleně a bezhlavě po nich mířím vzhůru.
Naskytne se mi pohled beroucí dech. Velká místnost . Stůl a nepřeberné množství věcí . Skříně ... vypadalo to , jako pracovna. Ale útulná .
Můj pohled se zaměří na moudrý klobouk.
Šokovaně se rozhlédnu kolem . Co tady dělá ? Zmijozelský instinkt mi ale spíš radil, abych se zaměřila na to , čí je tohle pracovna.
Odpověď se mi ale dostala v okamžiku.
"Slečno Brescou" ozve se vyrovnaný a klidný hlas.
Otočím se. Albus Brumbál. Dnešní den nemá konce. Takže jsem po večerce a navíc v pracovně ředitele.
"Pane profesore, já jsem nevěděla...já jsem tu nedorozuměním..."
Ředitel zvedne ruku a zabrání dalším důvodům. "Zvědavost je někdy na obtíž, ale může být i přínosem."
"Já jsem opravdu..."
Ředitel mě usadí svým pohledem .
Kapituluji a nesnažím se cokoliv vysvětlovat . "Všiml jsem si , že vaše pozornost ještě před tím , než byla zaměřena na mě , byla u moudrého klobouku."
Přikývnu.
On se na oplátku usměje a pokračuje "Moudrý klobouk nalézá odpovědi na vaše otázky, jenže některé odpovědi neumí říct , i kdyby je věděl. Dobrou noc ,slečno."
Brumbál se otočí k odchodu a chce mne zanechat samotnou "Pane profesore, vy jdete pryč?"
Podívá se na mě trochu pobaveně. "Až skončíte rozhovor s kloboukem , prosím ,aby jste šla spát."
Přikývnu , ačkoliv je to zbytečné , protože už odešel.
Podívám se na klobouk. Člověk někdy musí přijmout rozhodnutí své duše.
Podívám se zničeně na klobouk
Je otázka, jestli chci duši poslechnout
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.